Texty o horolezectví

Dr. Kryštof Zlatník

1927 – 1963

1955

HORA A JÁ

Sedím sám a dívám se na hory
Již omrzele odlétají ptáci
i unavený oblak v dál se ztrácí —
jen my tu zůstanem,
Ťing-tchingu, má horo!

Ne, tak brzy
nás neomrzí
dívat se na sebe:

tebe na mne
a mne na tebe.

Li Po (701-762, přel. B. Mathesius)

 

Za jasných jarních večerů sedím na skalní předprsni u chaty a dívám se na ni (na horu Roseg). Snad k ní mluvím a ona mi odpovídá, nebo je to naopak? Nevím to přesně. Seděl bych zde až do noci, avšak zima mě zahání na lůžko. Ráno ji pozdravím ještě před východem slunce. Jak je dnes naladěná?

Tak vnitřně vyrovnán jako čínský básník bohužel nejsem. Ačkoliv se mohu dlouho dívat, chtěl bych přece jen víc: přiblížit se k ní, snad dokonce dosáhnout až její vrchol. Proč? Neptám se na to, chci to jednoduše.

Brzy ráno dosáhnu okraje Scerscenského ledovce, bouře mne však zažene zase zpět. Následující noci jedu na lyžích přes rozlehlé sněhové pole. Hvězdy svítí docela tiše kolem vrcholů. Moje hora přede mnou se stále zvětšuje, až její hmota vyplňuje celé mé zorné pole. Byl jsem opravdu již jednou nahoře?

Tenkrát v červenci jsme nocovali s Petrem ve štěrku střední morény ledovce Tschierva. Spali jsme tak dobře, že nás probudily teprve kroky skupiny mimojdoucích horolezců. Konec se samotou, na kterou jsme se těšili; byl z toho kolektivní výstup, hlučné místo na hřebeni hory. Pozorovalo se, byli jsme pozorováni, mluvilo se, fotografovalo se. Avšak ta hora? Ta byla zapomenuta.

Chtěl jsem jít přes neporušený východní hřeben Porta Roseg a dále dosáhnout Piz Bernina. Sestoupil jsem dokonce do Güßfeldské rýhy, avšak Petr neměl důvěru k tomuto nejistému podniku. Vrátili jsme se po již vyšlapané stezce s celým naším bivakovým vybavením zpět do Pontresiny.

Dnes jsem v noci sám, nezávislý a volný, nikdo neruší mé rozhovory s horou. Na nebi je zcela průsvitný dlouhý mrak.

Pěšky se namáhavě prodírám haldami sněhu Marinelli couloiru. Jde to jen velmi pomalu, nemám však naspěch. Jsem u mé hory, to mi stačí. Na prvních skálách je sníh tak hluboký, že raději balancuji na malých zasněžených záchytech a výstupcích. Zase sníh, zase skála, tentokrát zledovatělá. Vysekávám malé schůdky.

Pomalu se rozednívá. Obdivuji barvy zasněžených skalních pilířů. Zde se vše vrší strmě do výšky. A nahoře? Průsvitný mrak se rozprostřel přes celé nebe, je teď žlutý a fialový, černý a šedivý. Začíná sněžit a bouřit. Na příštím sněžném svahu si nasazuji železa. Přese mne vanou prachové laviny přes příkré převisy skal. Jsem zde vůbec správně? Kam jsem to za temnoty vystoupil?

Hora Roseg ukazuje svoji mocnou a hrozící tvář. A já pokorně uznávám, že jsem jen malým slabým člověkem. Sněhovým žlabem sestupuji. Poslední lavina syčí mimo mne. Lyžuji opět k chatě. Nastal den. Mraky zmizely. Hora se na mě usmívá. Byl jsem na nesprávné cestě. Byl jsem poražen? Ne, hora mi jen ukázala, co je ona a co jsem já. Za to jsem jí vděčen, cítím se však tak malým a opuštěným. Ve studené chatě mrznu, rád proto ihned sjedu do údolí.

Zde už se zazelenaly louky, všude rozkvétají jarní květiny. Veselí Italové mě zvou na vino rosso. Do rána čekám na svého přítele Bernharda.

Odpoledne mne lyže vynášejí opět nahoru. Večerní slunce ozařuje horu, z komína chaty stoupá sloup kouře. Jací společníci budou tam nahoře? Jsou to dva mladí lidé, stejně nadšení jako já. Co vyprávějí? Právě přišli z hory Roseg. Nahoru prý vede ze Sella pasu lehká vyšlapaná cesta. Dnes bylo nádherné počasí. Snad bude také ještě zítra.

V noci zase překročím ledovec a krátce po východu slunce stojím u Porta Roseg. Chtěl bych sestoupit k ledovci Tschierva a buď jít severní stěnou na Piz Roseg nebo přes hřbet Bianco na Piz Bernina. Jaká ctižádost! To se však poddá. Ledový svah při sestupu je stále strmější, ze zdola fouká ledový vítr; stoupám zpět do štěrbiny na slunce. Před sebou mám první skalní výběžek východního hřbetu hory Roseg.

Traversuji přes strmý firn, vysekávám schody v ledovém komínu, dotýkám se drsného granitu a brzy jsem nad obávaným příkrým místem. Z hřebenu se dívám do ledové severní stěny. Pátrám po možnosti prolezení. Snad jednou později? Šplhám po skalách – je dobře, že jsme se tenkrát v létě nepokusili o tento sestup. S naší výstrojí by to bylo svízelné. Petr měl pravdu, že chtěl zpět.

Nyní stojí přede mnou dvě zasněžené věže, marně se pokouším je přelézt. Musím zpět, hluboko do horké jižní stěny a měkkým sněhem opět k hřebenu firnu nad věžemi. Zde je to krásné. Nade mnou skály malého Rosega, nazývám jej synem. Je nejnižší z rodiny, ale ten nejdivočejší, pravý uličník. Jeho k otci obrácenou stranu tvoří příkré ledové úbočí. Nebylo ve mně dost odvahy, když jsem zasekával zuby mých stoupacích želez pokud možno hluboko do jeho jako sklo tvrdé stěny. Šlo to velmi pomalu dolů, avšak konečně nalezly špičky mých nohou lepší zachycení na firnu a brzy jsem stál v Güßfeldské rýze. Ze severní stěny píchal opět ledový vítr. Slavný vůdce Klucker se prý zde po této stěně jednou slanil na polentové lžíci. To radši nebudu zkoušet. Opatrně křižuji pod ostřím hřebenu k hlavnímu vrcholu. Pode mnou je mohutná úžlabina Marinelli. Ano, onoho rána bych byl musel zdolat ještě jeden strmý kousek, a potom bych dosáhnul horního, pevného dílu sněhového couloiru.

Skály vrcholů otce Rosega jsou tentokrát více zledovatělé než v létě. Tenkrát jsem mohl běžet měkkým sněhem k štěrbině. Nyní zarážím hroty želez do třpytivého ledu a držím se vyčnívajících kamenů. Vítr fouká skrz šaty, proniká zároveň až do kostí. Na vrcholu vstoupím ihned do stop mnoha návštěvníků a utíkám dolů. Teprve u západního vrcholu, u mírné a dobrotivé paní Rosegové, odkládám svůj batoh, jím své dvě žemle a dívám se zpět. Daleko vzadu na hřebenu mohu ještě rozeznat malinké schody.

Dnes jsem zase proniknul na území mě dosud neznámé. Snad jsem též překonal mnohé těžkosti. Musel jsem snášet vítr, moje prsty pod řemeny stoupacích želez byly ztuhlé. Mám být hrdý? Vím ještě přesně, jak malý a slabý jsem byl pod Marinelli úžlabinou.

Dnes nejsem silnější, pouze hora měla tentokrát strpení se mnou, směl jsem překročit její mohutný hřeben a ona mě nechala zase jít. Moje stopa zmizí, avšak ona zde bude stát dál, jako po staletí. Když zase sedím u chaty, díváme se na sebe.

Pociťuji ještě lépe, jak jsem ve své nicotnosti vydán přírodě, a v ní současně přece jen skryt v bezpečí. Vidím ještě jasněji nepodstatnost bezpočtu snažení a mnoha ctižádostí. To je tím nejcennějším, co si přináším domů ze setkání s horou.

Z německého originálu přeložil Ing. Josef Zlatník, zapsala Kateřina Zlatníková