Vzpomínání (Dr. Ivan Dubský)

Vzpomínání na Marii Zlatníkovou

Ivan Dubský

Jen obtížně bych si mohl obnovit onen čas a ono místo, o němž bych mohl říci: tehdy a tam jsem se poprvé setkal s Marií Zlatníkovou; muselo to být už v tak raném dětství, kdy zažité události zůstávají v paměti nezaostřeny, mlhavé, v ještě nečleněném čase. Má matka Věra Dubská, rozená Schmoranzová, se s ní totiž seznámila v době, kdy začala chodit do školy, tedy někdy v roce 1906. Žila v Chrudimi a Marie Zlatníková, tehdy Mikanová tam jezdila ke svým prarodičům. Od té doby (obě byly stejně staré, časový rozdíl v jejich narození činil několik měsíců) trvalo jejich přátelství až do pozdního věku obou (Marie zemřela v roce 1985, má matka v roce 1990). Byly si natolik blízké a jejich přátelství bylo tak důvěrné, že pro nás děti, pro mne a mou sestru Věru, byla odjakživa „naší tetou“. A zrovna tak platilo pro celou rodinu její, „strýce“ ing. Josefa Zlatníka a jejich tři děti – nejstaršího Kryštofa, Janu a Kateřinu, že jsme je pokládali za svého druhu příbuzné. O pěkném a blízkém vztahu obou, Marie a mé matky, svědčí i její malá soška, drobná skica někdy ze třicátých či čtyřicátých let, jež představuje tři mladé lidi sedící na sofa a prohlížející si knihu. Ve vlastnictví mé sestry je nejen toto živě vystižené setkání tří dospívajících – Věry, Marie a jejího bratra – ale i jejich dobová fotografie, jež Marii Zlatníkovou inspirovala k této půvabné studii.

Mou matku, která pocházela ze známé slatiňanské rodiny Schmoranzů – architektů, malířů, všestranných umělců, sbližoval v dospělejších letech s Marií, akademickou malířkou a sochařkou, zájem o umění; pamatuji si z vyprávění, že v té době četly slavný román Romaina Rollanda „Jan Kryštof“, podle něhož nepochybně obdržel své jméno i Mariin syn Kryštof, pozdější mnichovský lékař, který pak tragicky zahynul v horách v Bernina-Alpen.

O Marii Zlatníkové jsem od mládí věděl, že je skvělou sochařkou a malířkou, obdivoval jsem její autoportrét, obraz malé Kateřiny, bustu dcery Jany i sochu Kryštofa, jak jsem je mohl spatřit v pro mne tajemném bytě Zlatníkových, plném uměleckých děl – a také koček – v ulici 28. října na Starém Městě pražském. Její obrazy v letech před druhou světovou válkou měly určité rysy způsobu malby tzv. nové věcnosti, odlišovaly se od pozdějšího spíše postimpresionistického stylu z let poválečných. Proslulé byly její skulptury, portréty známých osobností (kdysi jsem se při cestách na Skalku k Dientzenhoferově kapli Maří Magdalény, v té době ještě poničené, zastavoval v Mníšku pod Brdy u její výstižné busty F. X. Svobody v parčíku na náměstí) a zvláště byly oceňovány její dětské podobizny. Dovedla vystihnout charakteristické rysy ještě ne zcela zformované tváře malých osobností, což se vždy pokládá za projev mimořádného mistrovství. Byla vůbec neobyčejně tvůrčí, umění provázelo celý její život a k malbě ji přivádělo vše, s čím se ve svém životě setkávala. Zaznamenávala na plátnech dojmy z cest (cestování bylo vůbec její bytostnou zálibou), jak o tom svědčí mimo jiné obrazy z Tater; na čas pobývala v Tatrách u svého syna Kryštofa, horolezce – je po něm pojmenován jeden vrchol v Himalájích - a ve stísněných podmínkách Zbojnické chaty ve Velké Studené dolině vzniklo mnoho obrazů s tatranskými motivy. K obrazům ji také inspirovaly rodinné oslavy, při nichž vystupovala často její známá a blízká zpěvačka, a kde nikdy nechyběly nezbytné květiny, dále pak koncertní produkce, které milovala (připomínám si portréty dcery Kateřiny u cimbálu), ale i její oblíbené kočky a vůbec pak vše, co tvořilo milieu jejího intimního bohatého života, se stávalo předmětem jejího uměleckého vidění a tématem její tvorby.

Výtvarný smysl Marie Zlatníkové se projevoval i v její zálibě v oblékání. Jednou na počátku šedesátých let jsem ji potkal na Národní třídě oblečenou v tehdy poněkud extravagantní módě mladých ve stylu op-artu, s kloboukem s černo-bílými kostkami a šaty stejného vzoru a obutou v lesklých bílých holínkách. Asi v oné době opustila krátce i svůj vlastní způsob zobrazování okolního světa a vytvořila i několik děl „abstraktních“, jak bylo tehdy „v kurzu“, brzy se ovšem opět vrátila ke svému bytostnému uměleckému naladění.

Měl jsem příležitost strávit s Marií Zlatníkovou několik dní na počátku roku 1969 ve Freiburku. Měl jsem tehdy stipendium Humboldtovy nadace na univerzitě v Kolíně nad Rýnem a chtěl jsem ještě na závěr poznat tamější proslulou univerzitu, na níž přednášeli Husserl, Heidegger a přední jejich žák Eugen Fink. Poprosil jsem dceru Marie Janu Zlatníkovou, která opustila ještě před sovětskou okupací republiku a pracovala jako psychiatrička na klinice ve Freiburku, o pomoc při ubytování. Nabídla mi, že můžu bydlet u ní; žila ve Steffelstrasse, v tiché vilové čtvrti z přelomu století za říčkou Dreisam, oddělující staré město od novější výstavby, se svým kromobyčejně obrovským synem Honzou (prý mnozí Mikanové byli podobně urostlí, mohutní), studujícím zde na gymnáziu. Během několika krásných měsíců, které jsem s nimi prožil, přijela z Prahy i její matka, kterou jsem pozoroval v každodenním životě a viděl, jak je stále plná energie a zájmů. Jednou jsme podnikli společný výlet do nedalekého Schwarzwaldu, kde ve svém živém zájmu o vše, co se „ve světě“ děje, požádala neznámé obyvatele horské usedlosti, zda by mohla u nich spatřit nějakou mimořádnou událost – šlo tuším o nějaký let do vesmíru – přenášenou televizí. Její přání bylo tak silné, jako ostatně pokaždé, když něco podnikala, že nehleděla na to, zda vyruší či nikoli. My jsme ovšem zůstali v autě a čekali na ni, až uvidí předmět své touhy… Ačkoli se přibližovala její sedmdesátka, byla i ve Freiburku mimořádně pracovitá: portrétovala místní osobnosti, svou dceru Janu s kyticí přichystanou k rodinné slavnosti… Později jsem ještě uviděl její jemnou kresbu mrtvého již vnuka, jenž tam ve Steffelstrasse spáchal sebevraždu…

Marii Zlatníkové nebylo dopřáno, aby setrvala ve svém pražském bytě na ulici 28. října; dům se začal rozpadat, jeho obyvatelé jej opouštěli a Marie se musela vystěhovat z tohoto již strašidelného domu do bytu v mezaninu na rohu ulic Dušní a U milosrdných. Při své povaze tíhnoucí spíše k věcem grandiózním cítila se zde poněkud stísněna, ale dovedla se i tady zařídit se svými obrazy a soškami, vytvořit znovu své typické prostředí s atmosférou příznačnou pro výtvarnou umělkyni, jak jsem ji tu zastihl se svou ženou Jaroslavou.

A pak – po úrazu v roce 1985 – jsem Marii Zlatníkovou krátce spatřil v nemocnici Na Františku, v místnosti s několika hospitalizovanými staršími ženami a obklopenou jejími nejbližšími přáteli – naposled …

Když jsem před časem četl její básně, vydané posmrtně dcerou Kateřinou, zdálo se mi, že se snad tehdy slova jedné z nich naplnila:

„Horoucně žádám, protkni hned mou hruď –

však je-li přece souzeno mi zvolna mřít,

já podvoluji se, Tvá vůle buď.“

Dr. Ivan Dubský, Praha, leden 2007