Životopis

Kryštof Zlatník se narodil v Praze 16. srpna 1927, matka byla akademická sochařka a malířka Marie Zlatníková (1901-1985), otec Ing. Josef Zlatník (1900-1990). Za dva roky přišla na svět sestra Jana, 22. dubna 1929.
Po obecné škole studovali oba na gymnasiu v Křemencové ulici. Kryštof už brzy začal lézt na skály, několikrát se potloukl v Prachovských skalách a jednou spadl tak zle, že byl celý polámaný, půl roku nemocný a musel opakovat rok gymnasia. Potom oba studovali medicínu na Karlově universitě v Praze. Kryštof ale stále jezdil na hory, na lezení, i do Vysokých Tater. Zase se několikrát zranil, takže se opět zdržel ve studiu o rok. Potom byl se svojí sestrou Janou ve stejném semestru. Jana promovala v roce 1953.

V té době jsem já byla ještě malá, ve škole. O prázdninách jsme jezdili všichni společně do Tater, Kryštof dělal nosiče na Zbojnickou chatu a lezl po skalách. My jsme tam také ve Zbojnické chatě vařily jídlo pro turisty, dělali společně výlety po skalách a maminka všude malovala krásné obrazy, malé i velké, mokré jsme je nosili potom opatrně dolů. Také jsme bydleli déle na Popradském plese nebo týden na Lomnickém štítě.

To už byl Kryštof známý mezi všemi českými horolezci. Chtěl ale do Alp, o to se několikrát pokoušel, až potom v roce 1954 uprchl přes Šumavu pěšky do Německa a zůstal v Mnichově, kde také později dostudoval medicínu. 1956 se oženil se studentkou psychologie Alinou (z Luxemburku), spolu pak měli 1958 a 1960 dvě děti, které stále s sebou vozili do hor, během krátkých výstupů je někdy i zanechali zavřené v autě.

Jeho další osudy, cesty, horolezecké výstupy (sám i s kamarády), jsou dokumentovány mnoha jeho zprávami, články a dopisy, které já vlastním z pozůstalosti mého otce a mé sestry, MUDr. Jany Zlatníkové (působila na psychiatrii ve Freiburgu a ve Winnenden, zemřela 12.12.2002). Kryštof psal v češtině i v němčině, první překlady pořídil již náš otec Ing. Josef Zlatník. Kryštofovy děti Natalie a Matyas Zlatnik žijí v Luxemburgu.
Link: www.nzlatnik.de.vu

Já jsem jeho nejmladší sestra Kateřina, vystudovala jsem Konservatoř hudby, stala jsem se hudebnicí a od roku 1970 žiji ve Stuttgartu. V roce 1980 se mi narodil syn, jmenuje se po mém bratrovi Kryštof Zlatník a studuje filmovou režii na filmové Akademii v Ludwigsburgu.

 

 

Dr. Kryštof Zlatník +

30. srpna 1963 ráno v 7 hodin opustil Kryštof Zlatník Bovalhütte (Bernina) s cílem Marko-e-Rosa-Hütte. Nedošel tam však nikdy. Odpoledne asi v 16 hodin byl viděn naposled na vrchním ledovci Morteratsch. Od té doby zmizel. Horská služba, vrtulníky a Interpol jej marně hledali. Domníváme se, že se Kryštof Zlatník zřítil do jedné z velkých ledovcových trhlin.

Zlatník pocházel z Prahy, byl rozený Čech (1927). Asi před 10 lety se protloukl do Spolkové republiky. Po svém útěku musel strávit léta v německých cizineckých táborech. Zatížen horolezeckými túrami ve Vysokých Tatrách, využil času k nesčíslným jízdám do hor. Je přímo neuvěřitelné, co přitom vydržel. Zdálo se, že neznal ani zimu ani hlad. Skoro bez prostředků, ale s cílevědomou energií vybojoval si každou jízdu do hor, v létě i v zimě. Konečně se mu podařilo, aby byl připuštěn ke studiu medicíny (v Mnichově) a obdržel stipendium. Před dvěmi lety udělal státní zkoušky a pracoval ihned jako lékař v nemocnici (v Deggendorfu), aby vedle toho mohl dokončit svojí doktorskou práci. Naposledy pracoval jako zastupující vrchní lékař chirurgie v okresní nemocnici v Kötztingu (Bavorský les). Zlatník zanechává mladou ženu a dvě malé děti.

Spojovala jej příslušnost s třemi mnichovskými horolezeckými kruhy: AVS Bayerland, AVS Berggeist („horský duch“) a Akademická sekce Mnichov DAV (německý alpský spolek). Kryštof byl vysoce inteligentní, umíněný člověk, kterému bylo všechno otevřené. Mohl být ve svém překypujícím nadšení pro divokou horskou přírodu někdy opravdu velmi romantickým a přívětivým, pak ale najednou přišel na nejnemožnější myšlenky a někdy jimi ochromil i své nejlepší přátele. To ho zahánělo stále více do osamělosti. Ale ani jinak, jeho vyznavačství hor mu nepřinášelo vždy porozumění. Často šel sám do hor, když nemohl získat kamaráda na plánovanou túru. A tak se stal jako horolezec zcela výraznou osobností.

Jen některé jeho samostatné výstupy zde jmenujeme: Dachstein /jižní stěna (Steiner), Laliderer /severní hřeben (Herzog), Langkofel /severní hřeben (Pichl), Marmolata /jižní stěna, Ortler /Marltgrat (Minnigerode-Rinne), Piz Rosegg /překročení, Matterhorn /překročení (Zmuttgrat a italský Grat), Montblanc /Peuterey-Grat, stejně tak překročení Olympu v Řecku.

S různými kamarády prolezl Totenkirchl – západní stěnu (Dürfler), Piz Bernina – severovýchodní stěnu, Piz PalüBumiller-pilíř se sestupem přes horní Gurgl, Blassengrat v zimě, Major-Route skrze jihovýchodní stěnu Montblancu a sestup přes klasickou Brenva-Flanke, Aiguille Blanche – severní stěnu a absolvoval mnoho jiných dalších túr.

Jako vášnivý fotograf bral s sebou Zlatník svojí plnou fotografickou výzbroj i do nejtěžších stěn a využil každé příležitosti, jak získat dobrý motiv.

Že v něm vězely velké hodnoty, neukázalo pouze jeho horolezecké cítění, nýbrž např. také ta skutečnost, že se chtěl stát dětským lékařem. Jeho pětiletou dcerku miloval nade vše a nešetřil námahy, aby jí nevynesl na horské chaty, aby jí měl ve své blízkosti. Pro své bližní zůstal Kryštof hádankou, jeho smrt se také stala hádankou. Kryštof šel stále neomylně svojí vlastní cestou – nyní zemřel ve 36 letech svojí vlastní neomylnou smrtí. 

Článek v časopise ”Der Bergkamerad” č.3 / München, 6. 11. 1963 Hermann Froidl / Hans Koehler

 

 

Dopis kolegy z nemocnice v Deggendorfu, zpráva o událostech kolem Kryštofova neštěstí.

(přeloženo do němčiny, chybí jméno pisatele)
Dopis pravděpodobně adresován otci Kryštofa, panu Ing. Josefu Zlatníkovi.

Pan dr. Zlatník odjel v sobotu, 24.8.1963 pozdě odpoledne se svým Fiatem z Kötztingu do Straubingu, kde navštívil ještě jakéhosi pana Schiefera, s kterýmžto pánem a jeho přítelem se chtěl dostat do St. Margarethen a s nimi společně jet do h

Ze Straubingu odjel potom večer okolo 21 hod. a byl v neděli 25. 8. 1963 ráno v St. Margarethen u své tety, kde posnídal a řekl jí, že přijdou ještě dva páni ze Straubingu.

Když byli tito dva páni v St. Margarethen, telefonoval právě pan doktor (Zlatník), že je již v St. Moritz, aby si pospíšili, že pojede každou chvíli dál až ke stanici Diavolezza a vezme s sebou jejich lyže (které měl ve svém autě, protože lyže se nevešly do auta Straubingenských) až k Diavolezzahütte a postaví je k chatě. On sám došel kolem 16 hod. k Diavolezzahütte (asi 3000 m), napsal mi odtud přiloženou dopisnici a šel se svými lyžemi dál k Marco-Rosahütte, kam došel ve 23 hodin.

Straubingenští došli teprve kolem 21 hod. na Diavolezzahütte a šli potom ještě dál, aby se s panem doktorem sešli v Marco-Rosahütte. Na cestě tam jeden z nich spadl do ledové rozsedliny a způsobil si poranění na noze, takže museli na ledovci přenocovat. Poněvadž se nyní domnívali, že Kryštof nebude následujícího rána na Marco-Rosahütte čekat, nýbrž využije počasí a vystoupí na některý vrchol (Straubingenští tam měli dojít teprve kolem poledne), sestoupili opět do údolí ke stanici Diavolezza. Na jejím parkovišti stál Kryštofův vůz, v němž přespali – jako s uděláním byl klíč položený pod jedním kolem. Odtud potom až do středy 28. 8. podnikali túry do hor, Kryštofa však nikdy nepotkali.

Protože ve středu nastalo špatné počasí, vrátili se Straubingenští ve středu v poledne opět ke svému vozu; Kryštofa nikde nepotkali, ani se tomu však nedivili, neboť znali Kryštofa, jak se toulá po krajině. Nemysleli ani na nic zlého, on měl přece do neděle 1.9. čas, proto odjeli oba domů, každopádně trochu smutní, jelikož by to bývala krásná příležitost, společně chodit po horách.

Pan dr. Zlatník se vrátil ve čtvrtek 29. 8. k autu, šel pěšky z chaty Marco-Rosa ke stanici Diavolezza; svoje lyže i batoh nechal v chatě, pravděpodobně s tím úmyslem, že se tam chce zase vrátit. Jel potom kus nazpět do Pontresiny, vypůjčil si tam u Sport-Gruber kožešiny na lyže, za což dal v zástavu svoje dobré horské boty.

Potom jel opět nazpět do Morteratschu, vystoupil odtud s lyžemi od Schiefera (jeho lyže byly totiž nahoře na Marco-Rosahütte) k Bovalhütte a přenocoval tam z 30. na 31. 8. 1963.

Protože neměl žádné peníze, chatař pan Graß jej nechtěl nechat přenocovat. Kryštof chtěl tedy přenocovat na ledovci; protože však bylo velmi špatné počasí, nabídl mu chatař kozí chlév, kde potom také Kryštof přespal. Ráno mu byl potom – podle výpovědi policie v Pontresině – nabídnut čaj, který však odmítl. To dovedu pochopit, vždyť chatař také nebyl předcházejícího večera příliš uznalý.

V sobotu dne 31.8. vyrazil Kryštof ráno v 7 hod. sám s cílem Marco-Rosahütte. Byl naléhavě varován chatařem a jednotlivými horolezci, neboť bylo velmi špatné počasí a hrozilo ještě zhoršení. Kryštof však neposlechl a odešel. Byl potom pozorován ještě asi do 16 hod. jak se lopotí v puklině ledovce. První kus cesty zašel příliš daleko, tento kus jsem na kartě označil červeně, potom ale našel opět správnou cestu. Kde je označen velký kříž, tam se neštěstí pravděpodobně stalo.

On mohl přirozeně ještě dále vystoupit, anebo zase kus sestoupit, mohl také zabloudit, to se právě neví. V sobotu 31.8. a v neděli 1.9. bylo nádherné počasí, mohl se tudíž vrátit, jestliže někde žil. V oné sporné noci (byla to noc z 31.8. na 1.9.), podle výpovědi jednoho jiného horolezce, který tuto noc byl na chatě Marco-Rosa, Kryštof na chatu nepřišel.

Kryštof se tedy mezi těmito dvěma chatami musel zřítit do ledovcové trhliny. To je moje mínění a domněnka všech jeho přátel a všech lidí zde v nemocnici v Kötztingu. Když se v pondělí dne 2. 9. více nevrátil, začali jej Švýcaři hledat pomocí letadla; avšak ten den byl takový převrat v počasí, že hledání bylo velmi ztíženo. Pro silný vítr nedosáhlo letadlo výšky, kde byl Kryštof naposledy viděn; pátrací skupinu poslat samotnou, bylo podle výpovědi vedoucího záchranné horské služby nemožné.

Když potom Kryštof nepřišel v pondělí do služby, myslel jsem nejprve na automobilovou nehodu. Když ale ani netelefonoval, jak to jindy dělal, když měl zpoždění, dostal jsem strach a zavolal jednoho z obou Straubingenských (druhý právě 30. 8. odcestoval na dovolenou do Itálie), když mi ale nemohl nic říci, kromě místa, kde Kryštof zaparkoval auto, zavolal jsem ihned do Švýcarska stanici Diavolezza – údolí, kde auto stálo. Ti mi však řekli, že auto už tam nestojí. Kryštof tedy odjel, ale kam?

Před svojí dovolenou mi Kryštof povídal, že chce ještě do Dolomit (Itálie) anebo na jižní stěnu Dachsteinu (Rakousko). Tedy jsem se spojil s hlavním horolezcem Hiebelerem v Mnichově a nechal jsem si vyjmenovat místa, kde by se dalo zavolat. Bohužel, všechny rozhovory byly bezvýsledné. V úterý 3. 9. jsme předali věc policii, teprve v pátek 6. 9. jsme dostali zprávu z Interpolu – Chur (Švýcarsko). Všechno další potom převzala jeho manželka z Deggendorfu.

Protože sám nevlastním žádné auto, naskytla se bohužel až 21. 9. příležitost odcestovat do Švýcarska a to ještě na můj nátlak. V pátek dne 20. 9. večer jsme odjeli z Kötztingu, pan Wiesner – přítel Kryštofa, paní Aline Zlatnik, jedna přítelkyně pana Wiesnera a já.

Znám dobře tamější krajinu, byl jsem tam právě letos na jaře s Kryštofem a s jedním pánem. U policie v Pontresině jsme se dověděli všechno, co jsem Vám již napsal. Písemné doklady k autu a svůj pas nechával Kryštof vždy ležet v autě, měl také vždycky velmi málo peněz, peníze vůbec necenil. Pravděpodobně byly peníze, které ještě měl, v batohu na chatě Marco-Rosa. Asi 15 německých marek bylo uschováno v autě jako peníze na benzin.

Nyní k Vašim otázkám: Lepší mapu nemohu bohužel najít, jedinou pohlednici, kterou mi Kryštof poslal, přikládám. Prosím Vás, abyste mi obojí zase vrátil. Od Marco-Rosahütte se může sestoupit do Itálie, chata leží právě na italském území, a také do Švýcarska. Na cestě z Bovalhütte k Marco-Rosahütte měl Kryštof lyže s sebou, a právě ty pana Schiefera, svoje si totiž nechal nahoře a chtěl si je tentokrát pravděpodobně přinést. Když jsme byli ve Švýcarsku, chtěli jsme se domluvit s lidmi, aby se pokusili sehnat 10 dobrovolníků, kteří by měli jít hledat Kryštofa následující konec týdne s horolezcem, znalým místa. Protože bylo počasí na konci tohoto týdne velmi špatné, telefonovala paní Zlatníková ještě v pátek před odjezdem se Švýcarskem, tito však zrazovali a tak se nejelo nikam.

Jeden z dobrovolníků nemohl být však vyrozuměn a odjel, vzdor špatnému počasí. Byl to pan Rott z Augsburgu, Kryštofův přítel, dobrý horolezec a spisovatel. Když byl nyní sám tam dole ve Švýcarsku a proti očekávání nastalo velmi krásné počasí, vyžádal si prostřednictvím svých přátel deset dobrovolníků z Peitingu u Garmische (Něměcko), kteří potom Kryštofa hledali a přinesli také z chaty Marco-Rosa jeho batoh a lyže.

Kryštof byl před dovolenou velmi veselý a spokojený, těšil se na tuto dovolenou. Protože se v naší nemocnici měnili lékaři, nemohl se dlouho dostat do hor, a tak se obzvláště těšil. V den svého odjezdu vařil velmi mnoho čaje, měl moc rád čaj, zabalil si ještě tři páry horských bot a byl opravdu veselý. Na žádný pád nemyslil na sebevraždu.

V témže čase, kdy byl Kryštof na Bovalhütte, byl tam také syn našeho bývalého vrchního lékaře. Ten vyprávěl, že Kryštofovo chování nebylo zvláštní, byl trochu nemluvný, ale jinak nenápadný, jen jeho tvrdohlavost byla právě nápadná, ale jinak nic.
Mě se zdá, že se chce chatař vymluvit, protože mu bez peněz nechtěl dát nocleh, neboť řeči, že se Kryštof choval zvláštně, pocházejí od chataře Bovalhütte pana Große. Já také nevěřím na zvláštní chování Kryštofovo, Kryštof byl na horách přece vždycky velmi šťastný. K jídlu míval dostatečně s sebou, špek, chléb a sušené mléko, na poslední túře měl ovšem kupodivu velmi málo s sebou, ani malý vařič.

To by bylo všechno, doufám, že je Vám nyní celá věc jasnější, jestliže byste měl ještě nějaké dotazy, prosím, napište mi, rád Vám na všechny odpovím. Ano, pro mne se Kryštof zřítil do ledovcové trhliny a je mrtev. My všichni zde v nemocnici jsme velmi smutní a vzpomínáme na něj často.

 

 

Lékař Krystof Zlatnik pohřešovaný v oblasti Bernina

 

Hledání dodnes bezvýsledné – Sám k Marco-e-Rosa-Hütte – 17 dní beze stopy

Pohoří Bernina, horský masiv, v kterém zahynuli 1957 čtyři Deggendorfští horolezci, zdá se být osudným dalšímu příteli hor. Od 30. srpna 1963 pohřešujeme lékaře Dr. Kryštofa Zlatníka (36), který byl tři roky činný v Deggendorfu a od března působil v nemocnici v Kötztingu. Odpoledne toho dne se vydal sám z Boval-Hütte k Marco-e-Rosa-Hütte, ale nikdy tam nedošel. Asi byl překvapen změnou počasí. Jeho vůz byl nalezen v Morteratsch. Horská záchranná služba ho marně hledala.

Pražský rodák MUDr. Kryštof Zlatník, byl známý jako vášnivý, umíněný a odvážný horolezec, který podnikal mnoho túr sám. Byl dobrým přítelem známého mnichovského horolezce Toni Hiebelera a dlouhá léta byl členem mnichovské sekce Alpského spolku. Také s Deggendorfskými horolezci podnikl některé túry. 24. srpna 1963 se vydal z Kötztingu svým Fiatem 500 na alpskou túru do Švýcarska. Byl sám. Nejprve se zdržel v Pontresině, potom zaparkoval svůj vůz v Morteratsch.

Odtud vystoupil Zlatník k Boval-Hütte, která je ve výši 2495 m nad morénou ledovce Morteratsch a je výchozím místem pro túry k Piz Bernina. Zde přenocoval z 29. na 30. srpna. Odpoledne se vydal údajně k malé chatě Marco e Rosa na italské straně, nedbajíc varování kamarádů kvůli špatnému počasí. Na chatě mohl přenocovat, ale nikdy tam nedošel.

Když se začátkem září nedostavil do nemocnice, jak byl domluven, bylo po něm zahájeno pátrání, ale zůstalo bez výsledku. Deggendorfská policie uvědomila Interpól a ti napsali zprávu, že našli auto hledaného v Morteratsch. Ve voze byly nalezeny jeho cestovní doklady. Horská záchranná služba a letadla ho marně hledaly. Interpol se domnívá, že lékař se asi zranil a zmrznul. Ve dnech jeho zmizení se v oblasti Bernina několikrát změnilo počasí.

Před šesti lety se tento horský masiv stal osudným čtyřem Deggendorfským horolezcům. 18. srpna se pokusili Martin Edelmann, Walter Spinner, Erika Graßl a Anni Breit sestoupit z Marco-e-Rosa-Hütte (3597 m) k Marinelli-Hütte. Přitom byli zastiženi bouří. Za několik dní byli nalezeni už jen mrtví. Zdá se, že si masiv Bernina našel pátou Deggendorfskou oběť.

Jak se proslýchá, měl sebou Kryštof Zlatník svoje lyže. Horolezci zdůrazňují, že túra, kterou měl v úmyslu, je vyhrazena jen zkušeným, rozvážným a trénovaným lyžařům – horolezcům, kteří vydrží i změnu počasí. Nebezpečí jsou mnohoznačná, horní ledovec Morteratsch je velmi popraskaný.

Zlatník je známý jako dobrý horolezec, který už podnikl mnohé nebezpečné túry. Kromě toho byl vášnivý fotograf, častý host v Deggendorfském fotoklubu, vždy překvapil novými alpskými snímky. Zdá se, že se ve Švýcarsku vzdali veškeré naděje, najít lékaře Kryštofa Zlatníka živého. I mnichovský horolezec Hiebeler se nabídnul, že se zúčastní hledání svého přítele, ale zdá se to beznadějné. Obáváme se, že je horolezec někde zasněžený. Interpol píše: „Obáváme se, že se stalo neštěstí“.

Článek z novin, září 1963 / přeložila Kateřina Zlatníková, Stuttgart, 9.1.2004