Marie Zlatníková

Marie Zlatníková

Česká sochařka a malířka v Praze (1901-1985)
(text knihy k výstav
ě ve Stuttgartu 1989)

Věnujeme tuto knihu naší milované matce,
která v nás svoji výchovou vědomě formovala lásku k vlasti,
obdiv k individualitám v člověku, otevřenost pro spravedlnost a pravdivost.
Bylo pro ni důležité propagovat obraz emancipované ženy.
Nenáviděla žárlivost a boj o moc.
Svůj ženský osud mistrovsky zvládla s živostí, velkou pílí a nasazením pro své umělecké cíle.

Všem jejím přátelům a spolupracovníkům, kteří ji celý její život podporovali,
vyslovujeme tímto náš srdečný uctivý dík.

Jana a Kateřina Zlatníková

I. Mládí v Rakousko-Uherské monarchii.

Manželé Mikanovi, Mariiny rodiče, pocházeli z měst Chrudim a Pardubice ve středních Čechách. Matka Anna Staňková pocházela z rodiny stavitelů, architektů. Přinesla do manželství malé jmění, kterým vylepšovala finanční situaci rodiny. Otec Karel Mikan byl celní úředník, naposledy v Bossancze v Bukovině, místa na Rakousko-Uherské hranici.
Jeho povolání ho asi moc netěšilo, dělal co mohl, aby se trochu pobavil. Byl velký vlastenec, otevřený člověk se zájmem o kulturu. Četl české a německé knihy, zajímal se o dějiny, filosofii a hudbu. Založil orchestr pohraniční stráže, sám hrál asi na deset hudebních nástrojů a také komponoval malé skladby. Doma hrál se svojí ženou čtyřručně na klavír díla klasických hudebních skladatelů.

29.1.1901 se narodila v Bossancze Marie, krátce na to její bratr Jiří. Otec svoji dceru velmi miloval a měl zájem, aby se zabývala uměním. Když bylo šest let, věděl jistě, že nemá hudební sluch a nadání a podporoval ji proto v její zálibě ve výtvarném umění, zvláště v malířství. Obdivoval její časné výtvory a potom, co rodina 1914 přesídlila do Prahy, obstaral Marii mladého učitele Adolfa Zahela, žáka Školy uměleckých řemesel.
Do svého deníčku si Marie napsala, že se velmi radovala, když dostala své první olejové barvy a když byla představena učiteli Zahelovi. ObrazyPanenka v růžové peřince“ a „Spící otecpocházejí z této doby.

Marie byla malá princezna, hodná holčička, kterou matka vychovávala v duchu tradiční ženské role, otec ale podporoval její umělecké nadání, viděl její vlohy a dal jí jistotu jejího předurčení k umění.
Válečná doba (1914 – 1918) byla pro rodinu velmi těžká. 1918 zemřel otec na akutní zápal plic. Marie přestala psát deník, byl konec šťastného dětství, princezna byla vyhnána do tvrdého života. Navštěvovala tehdy dívčí gymnasium a v 17 letech složila maturitu .

Zůstávají otevřené otázky: Jak prožila smrt svého otce? Jak ovlivnila tato smutná událost její další osud? Z čeho se zformoval její odpor proti matce a bratrovi, když si musela udržet svobodu pro svůj umělecký vývoj?
Po smrti otce se matka cítila opuštěná a nejistá. To přenesla na své děti. Patnáctiletý bratr, který se pokoušel nahradit ztraceného otce, viděl všechny výdaje spojené s uměleckým vzděláním sestry za zbytečné a zmařené.

II. Život v Československé republice od roku 1918 do roku 1938.

Po skončení války Marie studovala dva roky na škole uměleckých řemesel. V roce 1920 byla přijata na Uměleckou akademii v Praze. Mezi její učitele patřili Max Švabinský a sochař Bílek.
Marie si své studium vybojovala. Opustila později malířství a započala svojí cestu sochařky. Oproti tomu bratr svá studia nedokončil. Cítil se být donucen vydělávat peníze pro rodinu. Nikdy Marii tuto oběť nezapomněl. Všechny výdaje pro ni a její studium jí byly vytýkány. Aby tomuto dilematu unikla, obvinila bratra z nízkých, materiálních zájmů.
Později popisovala Marie svoji matku jako nadanou zklamanou ženu bez vlastního okruhu působnosti, která žárlila na svou dceru. Snažila se vést svojí dceru k práci a pořádku, podle svého názoru „solidnímu“ životu a její zakořeněné sebevědomí dusit. Marie cítila pouze matčino odmítnutí, její „dobře míněné rady“ v té době nepřijímala.

Marie prožila svoji první velkou lásku ke studentu medicíny, lásku plnou snů a ideálních představ o čistotě, morálce a společného poslání. Toto přátelství jí přineslo setkání s tvorbou, vědou a filosofií. Pro Marii bylo nepochopitelné, když přítel známost ukončil. Teprve po dvaceti letech se Marie dověděla proč. Tuto zdánlivě „osudovou ránu“ zinscenovala její matka. Napsala Mariinu milovanému Vladislavovi: „Opusťte moji dceru, nemůže se nikdy vdát. Nemá žádný majetek, kterým by podpořila založení vaší lékařské praxe.“ Měla matka strach, že jí bude Marie odvedena nebo viděla situaci právě z této strany?

Později poznala Marie Josefa Zlatníka, který byl chudý, závislý na pomoci přátel, bez podpory vlastní rodiny, velmi konformní a lehkovážný muž. Přesto byl ctižádostivý a dokončil technická studia. Oba se zajímali o mnoho vědeckých směrů. Josef akceptoval humanitní systém prvního presidenta T.G.Masaryka. Později se nadchnul marxisticko-leninskou teorií.
Ještě během studia na akademii se vzali, proti vůli Josefova otce, který viděl nevěstu jako „umělkyni, bohémku a marnotratnici.“ Marie, nyní Marie Zlatníková, podnikla v posledním roce studia na akademii studijní cestu po Československu, Rakousku a Itálii. Byla členkou studentského uměleckého spolku, který byl pojmenován po známém českém malíři Preisslerovi. Od roku 1930 byla členkou pražského uměleckého svazu Česká beseda.
Její díla byla vidět na mnoha výstavách těchto spolků.

Kryštof nar.1927 a Jana nar. 1929 byly první děti manželů Zlatníkových. Tehdy musela jejich matka pracovat v dětském pokoji, když bylo o děti postaráno a ony spaly.
Byla dětmi nadšena – jejich pohledy, jejich vážností, prvními otisky duše v jejich tvářích. Malovala je s náruživostí a citlivýma rukama tvarovala jejich sochy. Když neměla žádné zakázky, modelovala, malovala nebo kreslila své vlastní děti. A tak jsme byli často vyzýváni, bez hnutí sedět. Během práce nám vyprávěla a zajímala se o naše myšlenky a názory.

V roce 1936 se konala v Praze první samostatná výstava: „Dítě v kresbách a plastikách“ . Tatáž výstava následovala v Ústí nad Orlicí.

Marie Zlatníková pracovala s hlínou, kterou udržovala během práce vlhkou. Když byla práce dokončena, muselo dílo uschnout. Potom přišel štukatér a zhotovil sádrový odlitek. Tento odlitek byl potom předlohou pro práci s mramorem nebo ke zhotovení formy pro bronzovou sochu. Později také pro umělecké plastiky. Tato práce byla drahá, materiál byl stejně tak drahý jako práce umělkyně. Protože zakázky na osobní plastiky nebyly tak časté, musela nejprve získat zákazníky. Přesto příjmy nikdy nepokryly náklady umělkyně. A tak u nás nebylo nikdy dost peněz, i když otec dobře vydělával. Přesto bylo dost na jídlo a oblečení. V létě jsme se stěhovali na venkov a prožili prázdniny s výlety a koupáním.

V naší rodině byly pěstovány mezinárodní vztahy. My děti jsme navštěvovaly v Praze etablovaný Francouzský institut a učily se francouzsky. Matka byla dobře informovaná a znalá moderní výchovy dětí. Proto pro nás hledala dobrou pokrokovou školu. Z toho důvodu jsme se v letech 1933-34 přestěhovali z údolí Vltavy do pražské čtvrti Nusle, kde byla nová škola. Jmenovala se „Reformní pokusná škola“ s moderními pokrokovými metodami výuky, například jsme se už tenkrát učili číst novou metodou čtení celých slov a styl výuky byl demokratický.
V bytě v Nuslích našla Marie Zlatníková poprvé místnost v nejvyšším poschodí domu, kde si mohla zařídit ateliér. Tam vznikala jedna vzácná socha po druhé. Sem byli také pravidelně zváni hosté na čaj a chlebíčky při hudbě a rozhovorech.

V roce 1937 navštívila Marie Zlatníková Paříž. Zúčastnila se do mnoha odborných seminářů a mohla obdivovat dílo Augusta Rodina v originále. Ještě během jejího pobytu v Paříži se začala zhoršovat politická situace v Evropě. Později po jejím návratu začala válka a další etapa našeho života.

III. Německá okupace od 1939 do 1945

Dvakrát se účastnil otec Josef Zlatník mobilizace. Poprvé 20.5.1938 s nadějí, že republika bude zachráněna. Podruhé 23.9.1938. Armáda byla však povolána zpět, a brzy na to došlo k připojení sudetských oblastí k Německu.
Situace obsazeni 15.3.1939 nás těžce zasáhla, ale měli jsme naději, že to vše nebude dlouho trvat. Život se přesunul do soukromí. V tu dobu byla naše rodina zaměřena na těhotnou maminku, 20.1.1939 se narodila Kateřina.
1940 byla v Praze vypsána soutěž na pomník spisovatelky Boženy Němcové. Její nejznámější kniha „Babička“ se u nás často četla. Naše babička v ní hledala návod ke spořivosti a smyslu pro rodinu, naše matka se naopak snažila porozumět osobnosti Němcové samotné, jejíž život je v knize vylíčen od malička.
Marie Zlatníková vytvořila pro tuto soutěž vzpřímenou postavu ženy s nadšeným výrazem v obličeji. Je ale současně držená a obtížená čtyřmi dětmi, které jí visí na sukni. Touto plastikou manifestovala Marie Zlatníková její názory o těžkém postavení ženy, která se cítí povolaná k uměleckým úkolům, ale zároveň bere vážně její povinnosti matky.
S tímto návrhem na pomník Boženy Němcové zůstala Marie Zlatníková nepochopena. Návrh nebyl přijat ani realizován.

Během okupace pracovala Marie Zlatníková dále ve svém atelieru. Vyhledávala si české umělce a vědce k portrétování.
Uskutečnila dvě další samostatné výstavy v letech 1941 a 1943 a připravovala další plastiky na poválečnou dobu.

V r. 1941 portrétovala M. Zlatníková básníka Fr.X.Svobodu.
Říká o něm: „ …jak šťastný člověk! Snažila jsem se mistra zabaviti, aby mi lépe seděl, ale záhy se ukázalo, že je tu poměr zcela obrácený. Ujal se naopak mne, rozpovídal se, jiskřil humorem, udílel rady do života, takže jsem se v jeho přítomnosti počala osvobozovati od všeho smutku a těžko jsem se s ním vždy loučila. To nebyla práce, ale radost jej vyjadřovat tvárně “

R. 1943 se při výstavě u Topičů po 20 letech objevil muž, první láska Marie Zlatníkové, „její“ Vladislav. Manželství Zlatníkových nevydrželo těžké zatížení válečné doby.Vladislav zůstal svobodný, a tak znovu vzplanula velká láska. Staral se o rodinu, pomáhal ve válečné nouzi. Měli společné ideály o morálce, čistotě duše a lásce, zajímali se o vědu, filosofii a literaturu, psali si krásné dopisy, básně (asi 60 básní, převážně o lásce, z let 1943 a 1944).
Jejich vztah inspiroval Marii k autoportrétu s hnědým kloboukem, v pozadí je vidět Vladislavova busta.
Její básně „Tři nokturna“ byly zhudebněny Jarmilem Burghauserem a předneseny na vernisáži výstavy v r.1943.

Při leteckém náletu 14. února 1945 padla bomba na náš dům na Pankráci, zničila ateliér Marie Zlatníkové a veškeré sochy, připravené pro další výstavy. V troskách zůstala jen malá bronzová socha roční Kateřiny, proděravělá střepinami bomby. Na další uměleckou práci nebylo v té době ani pomyšlení. Konečně v květnu 1945 skončila válka.

IV. 1945 Československá republika – od 1948 Československá socialistická republika.

Byli jsme bez bytu a bez atelieru. Otec Josef nenávratně opustil rodinu. Nebylo to tak bolestné, neboť rozvod byl domluven už koncem války. Zatím jsme měli provizorní byt, až v roce 1947 jsme dostali přidělen byt na Starém městě, který byl tak zanedbaný, že ho nikdo nechtěl. Měl ale výhodnou polohu, na dolním konci Václavského náměstí (ulice 28.října). Byt byl velký a světlý, ale hlučný. Zadními okny byl krásný výhled přes starou Prahu na Hradčany. Pod střechou, vedle prádelny, byla velká místnost, kterou si Marie zařídila jako atelier. Naše věci ze starého bytu v Nuslích jsme mohli vyzvednout, teprve až bylo obnoveno bombou zničené schodiště.

V té době navštěvovali starší děti gymnasium (maturita 1948) a Kateřina obecnou školu.
Syn Kryštof objevil brzy svojí lásku k horolezectví, vzbudil pro to také zájem matky, začali jsme s celou rodinou jezdit do Vysokých Tater. Marie vytvořila celou řadu tatranských obrazů, které vystavila 1951 v Ars Melantrichu, 1961 v Jičíně a 1964 v Obecním domě v Praze spolu s novými sochami. Její obrazy Tater měly tu zvláštnost, že nebyly malovány z údolí, ale z výšek, skoro jako by z ptačí perspektivy. Všichni jsme v Tatrách lezli nahoru a nosili dolů mokré obrazy.

Důležitý obor její tvorby tvořily velké portréty a pomníky známých Pražanů. Tak vytvořila mezi jinými kresbu a portrét botanika profesora Bohumila Němce, dirigenta Národního divadla Otakara Jeremiáše, jejího kameníka Velínského, kresbu a bustu básníka Jana Rokyty.

Nikdy se nevzdala svých optimistických ideálů. Vždy si představovala, že máme ve všem vidět to, co je dobré a pozitivní. Studovala svědomitě práci těch, které portrétovala, četla jejich knihy nebo poslouchala jejich hudbu. Při sezeních dodávala svým modelům odvahu, aby vyprávěli o svých nejhlubších zájmech, až dostali ten výraz obličeje, který se jí líbil. Často to bylo zdlouhavé, zvláště když měli špatnou náladu. Marie vyprávěla, že jediný, který jí udržoval při dobré náladě, byl básník F.X.Svoboda.

Jako členka Svazu výtvarných umělců se zúčastnila různých soutěží, ale nikdy nedostala žádnou cenu. Občas byla podporována malým stipendiem.

1954 zemřela babička Anna, která nakonec žila ve společném bytě, kde jsme jí ošetřovali. Tentýž rok dokončila Jana svoje studium medicíny, vdala se a začala pracovat jako lékařka v nemocnici, v oboru psychiatrie.
1948 opustil Mariin bratr Jiří republiku a usídlil se ve Švýcarsku. Obával se, že jeho malá továrna bude znárodněna. 1951 uprchl také syn Kryštof se svojí přítelkyní. Jeho důvody byly spíše zvědavost a přání, lézt v Alpách. V Mnichově dokončil své studium medicíny a oženil se. 1958 a 1960 se mu narodily dvě děti. Při horské tůře za špatného počasí v srpnu 1963 Kryštof bohužel asi spadl do ledovcové trhliny (Bernina) a už nikdy nebyl nalezen.

1950 našla Marie nový atelier v Nuslích, v přízemní dřevěné budově ve dvoře za domy v ulici mohla konečně tvořit těžké velké sochy. Tak vznikla kromě jiných portrétů nadživotní socha Krista s křížem a plastika Hudba (ve formě velké hlavy).
I další velké abstraktní plastiky, které byly středem jejích zájmů, tam vznikly bez jakékoliv zakázky.

Hudba měla pro Marii Zlatníkovou velký význam po celý život. Proto také často portrétovala hudební umělce. Vždy navštěvovala koncerty, na př. Spolku komorní hudby, zajímala se také o nová provedení současné hudby až do pozdního věku. Svoje děti vodila sebou na koncerty. Malou Kateřinu přihlásila v pěti letech do Kühnova dětského sboru, kde se projevilo její hudební nadání. Podporovala jí, dala jí učit hrát i na klavír a po maturitě v 16 letech přispěla k tomu, aby se věnovala studiu hudby na Konservatoři.

Vrátila se doba krásných večerů v atelieru nebo doma při rozhovorech a hudebních provedení s přáteli, i Kateřina zpívala, matka milovala romantické písně. Rozhovory byly plné nových a vzrušujících idejí.

Vedle své výtvarné práce vytvářela Marie v letech 1955-57 barevné keramické šperky, brože, náhrdelníky, náramky, náušnice, vypalovala drobné díly doma v malé peci a její přítelkyně je dávala dohromady kovovými dráty. Marie nosila tyto šperky velmi ráda. Byla přesvědčená, že i moderní žena má dbát o svůj zevnějšek.

Od kritiků bylo Marii často vyčítáno, že není dost rozumová a nestará se o působení svých děl. Ona ale zdůrazňovala: „Cítím to tak a cítím, že je to správně“. Nikdy se nenechala odradit od svého uměleckého přesvědčení. V tom ukázala velkou sílu. O svých pochybnostech vyprávěla jen nám dětem. Dělala si o nás velké starosti.
R. 1962 onemocněla plicní embolií, 1963 na srdeční infarkt, právě když se Kryštof zabil v Alpách.
1961 dokončila Kateřina úspěšně svoje studium hudby, hrála potom s čs. Madrigalisty a pořádala vlastní koncerty, postupně našla uplatnění i v zahraničí (v letech 1964-67 absolvovala kursy staré hudby v Kolíně nad Rýnem, kursy nové hudby v Darmstadtu a mnohé koncertní zájezdy), 1970 přesídlila do Stuttgartu.
1968 opustila Jana se svým synem republiku. Dostala se na universitní kliniku ve Freiburku.

A tak Marie zůstala v 67 letech sama, smutná bez dětí, v Praze ve svém velkém bytě ve starém domě v ulici 28.října č.7, kde bylo na 50 plastik a přes 100 obrazů, nejen vlastních, ale i jiných od jejích přátel. Když se dům stal neobyvatelným, začal se rozsypávat, musela se v 80 letech vystěhovat do menšího bytu na Starém městě, kde měla díky přátelům veškeré pohodlí. Atelier v Nuslích si ponechala až do smrti.

Každé léto navštěvovala matka dcery v zahraničí. Přesto, že byla nemocná se srdcem, pracovala se zájmem a vytrvalostí dál, vytvořila i tam řadu kreseb, olejů a soch. Jezdila s námi na cesty, mohla znovu poznat moderní evropské umění, znovu vidět Paříž, Francii, Benátky, Florencii, Sienu. Dvakrát strávila prázdniny na Korsice, kde namalovala mnoho obrazů, naposledy v 79 letech. Poslední socha je portrét 11měsíčního vnuka Kryštofa 1980 ve Stuttgartu.

Poslední léta žila Marie Zlatníková v Praze v kruhu dobrých přátel, byla stále více odkázaná na jejich pomoc, hlavně přítelkyně jí navštěvovaly denně. Měla vždy dobrou náladu, ráda naslouchala druhým a pokoušela se s nimi najít řešení jejích problémů. Milovala Prahu, nechtěla se přestěhovat k dcerám do Německa.

Nakonec špatně chodila, slyšela hůř a trpěla na šedý zákal, nemohla už proto ani kreslit. Byla však psychicky čilá, stále plná zájmu o současný život, novinky v umění a hudbě. Ve svých dopisech se vyjadřovala k současným problémům. Svůj byt vyzdobila mnoha milovanými předměty, obávala se, že to všechno bude muset opustit. Při poslední návštěvě dcer 1985 vedla dlouhé rozhovory o umírání a o smrti.

V září, krátce po příjezdu domů, uklouzla v bytě, zlomila si kyčel. Nemohla být operována kvůli slabému srdci. Poslední neděli svého života se hezky upravila, pozvala své přátele a se všemi se rozloučila. V pondělí večer usnula a už se nevzbudila. Zemřela 22. října 1985, v nemocnici na Františku v Praze, bez nás, dětí. Skončil její život, bohatý uměleckou tvorbou a přátelstvími. Byla pohřbena na Olšanech v malém kruhu přátel, 28. října 1985.