Výstavy a texty

Výstavy:

  • 1936 první samostatná výstava: „Dítě v obrazech a plastikách“ v Praze
  • 1336 stejná výstava v Ústí nad Orlicí (67 děl: kresby, plastiky, drobné plastiky).
  • 11.-30. 9. 1936 „Plastické podobizny“ – výstava společně s Marií Schnablovou-Maceškovou v síni ‚Elán‘ v Praze
  • 1941 (18.2. – 9.3.) samostatná výstava Topičův salon Praha (23 plastik, 35 náčrtů a keramik, kreseb)
  • 1941 účast na soutěži na pomník Boženy Němcové
  • 1943 (28.4. – 21.5.) samostatná výstava Topičův salon Praha (29 plastik)
  • 1951 (7. – 27. 9.) samostatná výstava v Melantrichu (26 soch, 27 olejů, 21 kreseb)
  • 1958 „Tatranské obrazy“- samostatná výstava v Topičově salonu v Praze (80 obrazů, 4 sochy, keramické šperky 1955-57 – variace na téma tatranských květů)
  • 1960 účast na Umělecké soutěži k 15. výročí zrodu lidově demokratické ČSR dílem „Práce, nositelka pokroku“
  • 1960 samostatná výstava v divadle S.K.Neumanna v Praze (12 soch, 50 tatranských obrazů)
  • 1962 samostatná výstava soch v Domě umělců v Praze
    (velká plastika“Hudba“, 10 portrétů hudebníků a skladatelů, Kühnův dětský sbor, Pavel a Jana Kühnovi, Kateřina)
  • 1964 (18.10. do 9.11.) samostatná výstava „Sochy a tatranské obrazy“ v Jičíně (72 obrazů, 22 soch 1946 – 1964)
  • 1989 upomínková výstava ve Stuttgartu (jenom díla z majetku Jany a Kateřiny Zlatníkových) 28 soch, 37 olejů, 19 tatranských obrazů, 11 olejů z Korsiky, 22 kreseb
  • 2005, 2.-31. července výstava k 20. výročí úmrtí v Mníšku pod Brdy v Klášteře na Skalce, 48 olejů, 6 kreseb, 25 plastik, malé keramiky, šperky, dokumentace), uspořádaná Kateřinou Zlatníkovou a Městským kulturním střediskem. Socha F.X.Svobody na náměstí. Kateřina Zlatníková vydala Básně Marie Zlatníkové a 22 různých pohlednic obrazů.
  • 2007 Plánovaná výstava v Městské galerii v Plzni, zatím neuskutečněná.

 

rodní politika 24.III.1940:

Rozhovor s Marií Zlatníkovou o „UMĚLECKÉM POVOLÁNÍ ŽENY A JEJÍ POVINNOSTI V DOMÁCNOSTI A K RODINĚ“
R. Nasková

Chtěla bych na Vaše otázky odpovědět krátce, jasně a srozumitelně a hlavně tak, aby to pravdivě vystihovalo můj vztah k celé věci. Ale ocitám se vlastně v pralese problémů tak složitých a spletitých, že vysvětliti je, by se snad poněkud zdařilo obsáhlou knihou, nikoliv několika náhodnými odpověďmi.

Předpokládáme-li, že umění je cesta člověka za svobodou a světlem vlastní duše, pak má žena umělkyně obyčejně dvojí úkol ve světě. Je-li dosti pudová, nemůže zapříti volání celé své bytosti po splnění svého biologického poslání. Vrhá se obyčejně v mládí do života, vědoma si své síly a schopnosti, vypořádati se sama s oběma protichůdnými úkoly.

Proto bych měla jediný povšechný pokyn: pracovat tiše, mlčenlivě, bez reptání na všech věcech praktických, které jsou mi břemenem, a při tom pracovat na svém vlastním díle jako na spolupráci s Bohem.

Problematičnost života umělkyně je snad menší, je-li žena zámožná, buď dědičně, nebo může-li si svým uměním vydělati více, než pohltí režie celého složitého náhradního aparátu, jímž moderní civilisace může téměř dokonale zastoupiti péči mateřskou.

Pro chudé umělkyně by bylo jedno řešení, které by jim usnadnilo práci. Tj. přítomnost nesobecké, nenáročné a obětavé matky nebo jiné příbuzné ženy, která by byla jaksi tichou společnicí celého podniku. Ale pro ženu, která musí sama říditi celou domácnost (která nesmí býti bohémská) tak, aby odpovídala současným požadavkům hygieny a odborné výživy, musí vychovávat několik dětí, spravovat a šít na ně, přizpůsobiti se aspoň částečně muži a líbiti se mu aspoň do té míry, aby rodinu neopustil a dělati v praktickém životě vlastně stále vše, co je naprosto protichůdné umělecké povaze a celému způsobu myšlení, je to úkol, který by zneklidnil anděla, natož obyčejnou lidskou ženu.

Provdá-li se umělkyně za muže s normálním povoláním, je ušetřena sice zápasu o prestiž uměleckou (který by asi vyplynul z tak úzkého spolužití), ale zároveň je vystavena stoupajícímu neporozumění a připravena o úžasnou hodnotu spolupráce s člověkem, doplňujícím ji (předpokládáme-li, že teprve muž a žena tvoří dokonalý lidský celek).

Neříkám nikdy, že by žena, která nebyla matkou, nebyla dosti člověkem, ale pravděpodobně já bych nebyla celým člověkem, kdybych nebyla splnila své biologické poslání. Někdo může procítiti vše, aniž co prožil (a zase naopak) a někdo musí být zavalen životem, aby se z toho chaosu teprve mohl dopínat svého řádu.

A proto mladé ženy, včetně dcery, jděte jen za nejvnitřnějšími hlasy celé své bytosti. Věřte, že je rozpoznáte! Nebudeme Vám bránit, ale také Vám ovšem nikdo nebude pomáhat. Spoléhejte jen na sebe! Jsou povolání nejprostší, která umožňují harmonický život, v němž snad může býti žena šťastná, ale žena-umělkyně je vždy mučednicí, hlavně svých protichůdných sklonů. Zato je její život bohatý a stojí za to, aby byl žit.

Marie Zlatníková